Thierry Boissel_úvahy o současné malbě na skle
Thierry Boissel_úvahy o současné malbě na skle
cituji z: http://www.glassrevue.cz
tuto vynikající revue Vám vřele doporučuji, neb zachycuje současné dění v oboru opravdu nebývale
Malba na skle - jedinečná práce pro jedinečné místo. Portrét Thierry Boissela. 2. díl
Sven Künzel - Portréty - vydání 17/2008
V souvislosti s výstavou v Chartres sepsal Thierry Boissel v roce 1990 text, ve kterém představuje své základní úvahy o současné malbě na skle. Na malbě na skle ho fascinuje především možnost pracovat ve spojení s architekturou se světelným filtrem.
-------------------------------
Životadárné světlo má již od antiky silný symbolický náboj. Umělci od té doby do dneška pracují na tom, aby mu vzdali hold (Ptačí pozdrav - Holubice). Jako problém vidí Boissel tradiční výklad pojmu malba na skle. Je toho názoru, že v představách mnoha lidí je tento výraz často spojen jen s vitrážemi středověkých kostelů. Také anglické označení Stained Glass nebo francouzský výraz Vitrail jsou většinou spojovány jen s těmito zastaralými představami. Použitím nového názvosloví jako sklářská tvorba, práce se světlem nebo umění ze skla se Boissel pokouší tyto zažité asociace prolomit. Při hledání nových formulací a v otázce definice mu jde především o to popsat současné umělecké práce se světlem, architekturou a sklem.
V 80. letech začal Thierry Boissel zkoumat možnosti tvarování skla za tepla, plastického tvarování skla a spékání barevného skla. Pro své kompozice sám vytvořil sklářskou píšťalou různobarevná skla. Následně je rozřízl a pomaloval částečně transparentní nebo emailovou barvou. Kusy skla potom roztavil na tlusté desky. Jediným materiálem jeho kompozic bylo sklo (o.N. Světlo a materie I., Chartres 1989). Nosná olověná osnova, která jinak barevné kousky skla spojuje, mohla být díky použití natavování a spékání kusů skla vynechána. Ve svém malířském výrazu navazuje Boissel na francouzské abstraktní malířství a techniky akvarelu. Ty spojuje s velkou náklonností k experimentům a neustále se prohlubujícími důkladnými technickými znalostmi (o.N. Světlo a materie II., Chartres 1989).
Podle Boisselova názoru získává malba na skle své určení od architektury, do jejíhož organizmu je jako zdroj světla bezprostředně zahrnuta. Tak, jak předvídal již Walter Gropius v první polovině 20. století, se skleněná architektura šíří do hospodářských a průmyslových budov, ale také do stěn obytných domů a mění tak jejich tvář. Prostorový pocit moderní architektury odráží rozvolněním stavebního tělesa princip pohybu. Prostředkem, který tento vývoj umožnil, je sklo. Stěna uzavírající prostor a chránící před počasím, ale přesto ve svém účinku prostor otevírající, spojuje a zachovává souvislost vnitřního prostoru s okolním prostorem. Malba na skle odpovídá na architekturu členěním plochy a přeměnou dopadajícího světla na intimní světlo, které působí na kvalitu prostoru a vnitřní postoj člověka v něm (výstavní síň, Neubiburg, 2002).
V současné architektuře jsou často k vidění velké prostory s rozsáhlými skleněnými plochami, které jsou díky elektrickému světlu viditelné zvenku. S tímto změněným poměrem prostoru a světla se musí současná malba na skle vypořádat. Boissel chce uměleckou tvorbou skleněných oken pozvednout a obohatit vnitřní prostor i vnější vzhled budovy. Za cíl každého malíře na sklo považuje vytváření individuální práce pro dané místo. Všeobecně platný recept neexistuje, protož každý umělec přináší vlastní představy a vyvíjí individuální koncepty. V posledních letech se ale ukazuje, že se v malbách na skle pro architekturu snižuje počet vitráží a narůstá význam volné malby na sklo float a zpracování skla za tepla. Jako důležitý impuls jmenuje Boissel skleněnou stanovou střechu pro diplomatický klub v Rijádu navrženou v roce 1985 Bettinou Otto a Freiem Otto v Mnichově. Celosvětově první pohyblivá ocelová konstrukce s barevnými minerálními vlákny byla koncipována na základě arabské tradice zdobených textilních stanů. Každá dráha stanové střechy má svou vlastní barevnou nuanci. Florální motivy, které jsou směrem vzhůru stále lehčí, korespondují s okolním parkem.
Touto průkopnickou prací se malba na plavené sklo stala známou i mezi veřejností. Od té doby se běžně používá a představuje volnou, vysoce rozvinutou technickou variantu sklářské tvorby. Metoda nabízí téměř neomezené tvůrčí možnosti a odpovídá na všechny technické požadavky moderní architektury. Vznikají kompozice podobné akvarelu, které mohou působit sytě, dynamicky nebo vzdušně.
Zesílené použití plochého skla a tvorba pomocí vypalovacích barev nebo jiných technik a rovněž výroba akrylátového skla, kterou umělci nepouštějí ze zřetele, vedly k tomu, že klasická vitráž ztrácela stále více na významu. Sice i v profánní sféře vznikaly vitráže z malých dílků, jejichž propojené barvy a tvary mají svůj původ v přírodě a vědě, obecně je ale pozorovatelná tendence k redukování a eliminování olověné osnovy. Boissel poukazuje na to, že i výstavy malby na skle se stále více odpoutávají od tradičního pojmu a s ním spojovaných vžitých představ.
Z početných významných děl současné malby na skle v moderní světské architektuře je jich dosud zdokumentováno jen málo. Několik museí, jako Centre du international Vitrail v Chartres, Muzeum pro současnou malbu na skle v Langenu nebo Muzeum německé malby na skle v Linnichu, nabízejí obsažné informace. Jen zřídka nabízejí výstavy pohled na současnou malbu na skle. Jako mimořádně zdařilou jmenuje Thierry Boissel výstavu Sklo-umění-architektura, která byla v roce 1998 k vidění v Galerii Komory uměleckých řemesel v Mnichově. Její autoři k tématice přistoupili citlivě a ukázali zde umělecky hodnotné práce v architektonickém kontextu.
(ukázky se nějak nechtějí otevřít, snad budete mít s lepším technickým vybavením více štěstí!)
Thierry Boissel: Antifona, Mnichov, Promenadenplatz, 2007
Thierry Boissel: 1+1+1, z výstavy Schaffrathova ateliéru, Taunusstein, 1989
Thierry Boissel: 1+1+1, z výstavy Schaffrathova ateliéru, Taunusstein, 1989